Jedno z nejchoulostivějších slov v naší domácnosti je slovo „deska“, možná lépe „desky“. Samozřejmě myslím ty polyvinylchloridové desky, běžnými lidmi označované, jako gramofonové. Nebudu rozebírat, kdo je komu vyhodil. Prostě tu dřív byly a už tu nejsou, ale na přetřes přicházejí minimálně dvakrát měsíčně a jejich ztráta nebo kulantně řečeno konfrontace se směsným odpadem je považována za vůbec největší zlo, které se na naši rodinu kdy sneslo.
Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.
Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.
A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?
Komentáře