Jedno z nejchoulostivějších slov v naší domácnosti je slovo „deska“, možná lépe „desky“. Samozřejmě myslím ty polyvinylchloridové desky, běžnými lidmi označované, jako gramofonové. Nebudu rozebírat, kdo je komu vyhodil. Prostě tu dřív byly a už tu nejsou, ale na přetřes přicházejí minimálně dvakrát měsíčně a jejich ztráta nebo kulantně řečeno konfrontace se směsným odpadem je považována za vůbec největší zlo, které se na naši rodinu kdy sneslo.
Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.
Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.
A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?
Včera jsem oslavil již sedmnácté výročí od dne, kdy jsem se narodil. Nebudu zabíhat do detailů porodu, byl jsem sice jeden z hlavních aktérů, ale moc si toho stejně nepamatuju. Konečně takových situací jsem za život zaznamenal vícero. A nečekejte ani rozprávku o tom, zda to včera opravdu byla oslava či nikoli, kolik lidí odešlo po svých, kolik jich vůbec přišlo, kolik jich miluju a kolik ne.
Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.
Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.
Je to pár týdnů, co jsem si zoufal při čtení článku pana Macháčka o městské policii hlavního města, která se v centru prohání dvoutunovými monstry za půl druhého milionu. Autor v článku mluví o Hummeru jako o symbolu úpadku českého státu. Českého „korupčního“ státu. Za sebe si myslím, že Hummer je dost dobrý symbol úpadku nejen našeho státu, ale celé naší společnosti.
Teď si zoufám opět. Minulý víkend jsem ve městě nedaleko od domova zahlédl velké (rozuměj drahé) auto s „hezkou“ poznávací značkou. Asi jsem sdílný člověk nebo tak něco a tak jsem si onu podívanou nechtěl nechat pro sebe, pořídil fotku a připíchnul ji na web. Lidé s velkými auty aka hračkami mi vždycky přišli trochu poťouchlí. Nemusí si sice nutně kompenzovat (obvykle kompenzují) některé své nedostatky, ale prostě už jen to, že si koupí auto značně neúměrné svým potřebám mě baví.
Ale co, ať si každý jezdí, čím chce. Zarazily mě však ohlasy a komentáře k mé fotce. Čekal jsem totiž komentáře obsahující polemiky podobné těm mým v předchozím odstavci. Místo těch se však dostalo komentářů ve stylu „To je v pohodě, stačí mít známosti nebo dát úředníkovi litr. My máme podobnou SPZ…“. Při čtení jsem se nestačil divit, kolika mým známým nedělá problém dát úplatek za plechovou tabulku, která slouží k pouhé identifikaci vozidla. Schválně se zkuste zaměřit na poznávací značky aut, které potkáte, tedy obzvlášť na ty u aut s cenou pohybující se v sedmimístných sumách.
Ano, je to jen espézetka, řekne se, ale jak se tito lidé (a že jich je) chovají v situacích, kdy už skutečně o něco jde? Kolik majetkových sporů, obchodů s nemovitostmi, služeb, smluv a našich tolik oblíbených výběrových řízení potká nějakého toho kapříka? Ono mi to označení „korupční stát“ najednou připadá mnohem přiléhavější.
Ono je tam sice vole,…
Občas se mi stávají zvláštní věci, které na první, druhý a čtrnáctý pohled nedávají smysl. Sem tam například objevím balón, nebo plyšového medvěda a to se pak cítím trochu jako v Twin Peaks a Matrixu zároveň.
A teď k jádru pudla, inu máma mi před pár měsíci koupila značkové trenky (podle některých, boxerky). To, že jsou značkové zdůrazňuji proto, že od oné značky žádné jiné oblečení nemám a tak si je dobře pamatuji. Měl jsem je na sobě asi třikrát a pak, jakoby zmizely. Několikrát jsem si na ně při ranním oblékání vzpomněl, ale nikdy je nenašel. Tedy vlastně až dnes… Když jsem si po poloprotančeném večeru ve společnosti žen mého života vysvlékal oblek, zjistil jsem, že ty trenky mám na sobě. That’s all folks!
Komentáře