Odhodlání je fajn motor a tak jsem se pln optimismu postavil za kuchyňskou linku a začal tvořit. Udělal dvě dvojitá pressa z kvalitní brazilské arabiky, našlehal si smetanu do malé servírovací konvičky, zatajil dech a… a nic. Smetana zajela kamsi hluboko pod kávovou pěnu a na hladině po sobě zanechala pramálo. Takový neúspěch jsem nečekal, nu což, prohra je hořká, hořká asi jako dvě pressa. Tak v nich mám aspoň tu smetanu, která mi snad osladí všechny další pokusy.

Příště se třeba zadaří.

Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.

Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.

A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?

Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.

Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.

Teď si zoufám opět. Minulý víkend jsem ve městě nedaleko od domova zahlédl velké (rozuměj drahé) auto s „hezkou“ poznávací značkou. Asi jsem sdílný člověk nebo tak něco a tak jsem si onu podívanou nechtěl nechat pro sebe, pořídil fotku a připíchnul ji na web. Lidé s velkými auty aka hračkami mi vždycky přišli trochu poťouchlí. Nemusí si sice nutně kompenzovat (obvykle kompenzují) některé své nedostatky, ale prostě už jen to, že si koupí auto značně neúměrné svým potřebám mě baví.

Ale co, ať si každý jezdí, čím chce. Zarazily mě však ohlasy a komentáře k mé fotce. Čekal jsem totiž komentáře obsahující polemiky podobné těm mým v předchozím odstavci. Místo těch se však dostalo komentářů ve stylu „To je v pohodě, stačí mít známosti nebo dát úředníkovi litr. My máme podobnou SPZ…“. Při čtení jsem se nestačil divit, kolika mým známým nedělá problém dát úplatek za plechovou tabulku, která slouží k pouhé identifikaci vozidla. Schválně se zkuste zaměřit na poznávací značky aut, které potkáte, tedy obzvlášť na ty u aut s cenou pohybující se v sedmimístných sumách.

Ano, je to jen espézetka, řekne se, ale jak se tito lidé (a že jich je) chovají v situacích, kdy už skutečně o něco jde? Kolik majetkových sporů, obchodů s nemovitostmi, služeb, smluv a našich tolik oblíbených výběrových řízení potká nějakého toho kapříka? Ono mi to označení „korupční stát“ najednou připadá mnohem přiléhavější.

Ono je tam sice vole,…

A teď k jádru pudla, inu máma mi před pár měsíci koupila značkové trenky (podle některých, boxerky). To, že jsou značkové zdůrazňuji proto, že od oné značky žádné jiné oblečení nemám a tak si je dobře pamatuji. Měl jsem je na sobě asi třikrát a pak, jakoby zmizely. Několikrát jsem si na ně při ranním oblékání vzpomněl, ale nikdy je nenašel. Tedy vlastně až dnes… Když jsem si po poloprotančeném večeru ve společnosti žen mého života vysvlékal oblek, zjistil jsem, že ty trenky mám na sobě. That’s all folks!

Aha, teď jsem si uvědomil, že není jasné, proč to píšu. Inu, doslechlo se mi již po víceré, že můj nepravidelně aktualizovaný plátek má pravidelné čtenáře. Asi jich nebude moc, ale kromě mého táty je to minimálně ještě táta mé dánské chráněnky. Tímto Vás zdravím pane J. Zdravím samozřejmě i další pravidelné čtenáře, o kterých bohužel nevím.

Teď mě ještě napadá, že ne jen pravidelní čtenáři mi udržují přízeň. Teď je tedy řeč spíše o čtenářkách. Začátkem školního roku se mi stala taková egohladící událost. Totiž, jak jsem se tak potloukal spletitými chodbami našeho studijního ráje, odněkud zespoda zaslechl jsem skoro dětským hláskem „Ty seš Martin, žejo?“. Trochu jsem zalapal po dechu a dal najevo svůj souhlas. Slečna (mám nutkání říct holčička, ale budu gentleman) skoro bez váhání vyhrkla něco jako „máš hezký stránky“ a zmizela někam neznámo kam. Myslím, že mít o 50 let víc, tak nemám do orgasmu daleko. Něco podobného se mi stalo za pár dnů znova, jen to nebyla ta holčička, ale její spolužačka. Přiznejte se, kdo z vás má jedenáctileté čtenářky?

Abych to neprotahoval, kdybyste jo stáli o mou osobu, tak sem tam něco utrousím na svůj foto-cesto-cosi moozlive.com. A kdyby vám i to bylo málo, tak sledujte tvora Martina na adrese tvor.martinmooz.cz nebo si mě najděte ve víru v dnešní době tolik moderních sociálních sítí (neplést se sociálním úřadem, tam mě tak často nepotkáte) nebo již o něco méně moderních nesociálních sítí, tedy těch běžných sítí internetových.

Pseudočlánek mám za sebou a tvůrčí šestinedělí před sebou, tak zase někdy nashle.

Ale abych nepředbíhal. Všechno to začalo jednoho všedního podvečera, kdy jsem potuloval uličkami internetu, když v tom na mě vyskočil „friend request“ od neznámého člověka s pochybnou profilovou fotkou. Jelikož jsme neměli žádné společné přátele, rozhodl jsem se mu napsat, co ho vede k jeho chování. Trochu dotčeně odpověděl, zda něčemu vadí, že se neznáme. To mě obměkčilo a s vědomím, že ho můžu ze seznamu přátel kdykoliv smazat, jsem jeho žádost potvrdil. V profilových informacích toho moc neměl, ale hned začal přátelsky psát a seznamovat se. Postupně mi sdělil, že je z Tennessee a že má rád Jacka Danielse.

Po nudnějším rozhovoru mi řekl, že se brzy chystá navštívit Českou Republiku, konkrétně Jaroměřice. To mi logicky přišlo divné, protože pravděpodobnost, že tuhle vesnici o třinácti stech obyvatelích bude chtít navštívit někdo z Tennessee, je asi stejná, jako, že u nás na půdě hraje duch Mao Ce-tunga squash. Následoval strašný údiv, že shodou náhod taky bydlím v Jaroměřicích a že v tom případě se můžeme setkat.

Zkusmo jsem se zeptal, zda zná i další česká města. Odpověď mě pobavila. Prý zná pouze Jaroměřice, protože tam pojede na výlet, který organizuje jeho kamarád a on se o další města nezajímal. Následovalo obrovské nadšení, že se setkáme a nabídka, zda nechci přivést něco ze západu (jmenovitě nabízel Jacka Danielse, iPody a notebooky). Konečně mi došlo, o co mu jde. Rozhodl jsem se pokračovat v jeho hře a vyptával se, co by za to chtěl. Řekl, že jsme přece kamarádi a že za to nic nechce, že mu bohatě stačí, když mu peníze pošlu předem a on mi doveze všechno, co budu chtít. Napsal jsem, že nic nechci, ale že ho rád uvidím, ať klidně přijede. Napsal, že se spletl a že do Čech vůbec nepoletí, omluvil se za nedorozumění a další den už jsem ho v přátelích neměl.

Celé mi to přišlo zábavné i když se asi nejedná o nic neobvyklého, ale jelikož to v sobě nosím už nějaký ten pátek, rozhodl jsem se o to podělit.

Čas od času si po nocích pročítám všelijaké seznamy miliardářů, ropných šejků, internetových gigantů a dalších pardálů, co berou peníze asi stejně vážně, jako já své jméno příslušející osobnímu rekordu v tabulce „High Scores“ v Tetris. Čte se to dobře. Bavím se tím, co všechno je možné zpeněžit nebo možná v lepším případě zdědit. Jen z těch čísel mě přechází zrak a abstraktní myšlení trochu zaostává. Většina lidí by byla spokojena, kdyby mohla mít tolik peněz, že si za ně může koupit fotbalový klub i se stadionem a stánkem na párky v rohlíku. A teď si vezměte, že si to můžete koupit stokrát a pořád vám zbude dost peněz na pár soukromých tryskáčů.

Ale zpět k mému byznys plánu (jelikož jsem se ho rozhodl odtajnit, tak už spíš našemu byznys plánu). Jak nadpis článku napovídá, jedná se o rozvody. Bystřejší již možná napadlo sňatkové podvodnictví a ty ještě bystřejší mohla trknout i ta spojitost s prvním odstavcem, v němž figurují oni nechutně bohatí podivíni.

Jistě, sňatkových podvodníků i podvodnic už tu bylo plno, ale vždy se jednalo o „one-man-show“. Já to trochu rozvinul a vymyslel víceméně regulérní agenturu na sňatkové podvody. Na začátku by byl jeden podvodník nebo lépe podvodnice, znalá všemožných sociálních technik, psychologických taktik a samozřejmě opatřená jistým standardem šarmu a tělesných propozic. Taková podvodnice by si vybrala správnou oběť, což se v době internetů přímo nabízí – archiv nejbohatších dolarových miliardářů je vlastně veřejný adresář pro sňatkové podvodníky. Pak už následuje nudný scénář v podobě sblížení, svatby a následného rozvodu s velkým profitem pro naši podvodnici. Přidaná hodnota mého nápadu tkví v tom, že by se o podvodnice a podvodníky starala agentura, která by jim zajišťovala patřičné znalosti, vyhledávala vhodné objeti a starala se o byrokratické náležitosti. Myslím, že vhodnější jméno, než Veselý rozvod, byste pro takovou agenturu těžko hledali.