Kávu mám moc rád. Byť v poslední době piju trochu víc čaje, tak dobré kávě stěží kdy odolám. Doposud jsem se o kávu ale zajímal jen jako konzument, respektive umím ji nasypat do pressovače popřípadě do šálku a zalít horkou vodou, ale to je tak vše. Posledních pár dnů jsem však zabřednul do tajů této populární drogy trochu víc, přečetl si pár článků a kdesi pod postelí vylovil několik let staré číslo National Geographic, které se kávě věnuje asi na třiceti stranách. Jen náhodou jsem narazil i techniku zvanou latte art. Pokud pijete kávu v lepších kavárnách, jistě to znáte, jedná se o takové to kolečko, srdíčko či jiný piktogram vytvořený smetanou na hladině vaší kávy. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale vlastně se mi to strašně líbí a tak jsem začal pátrat po článcích, které se tímto zabývají. Tak jsem četl, četl, četl, až jsem byl „připraven“ střihnout si latte art sám v domácích podmínkách.
Odhodlání je fajn motor a tak jsem se pln optimismu postavil za kuchyňskou linku a začal tvořit. Udělal dvě dvojitá pressa z kvalitní brazilské arabiky, našlehal si smetanu do malé servírovací konvičky, zatajil dech a… a nic. Smetana zajela kamsi hluboko pod kávovou pěnu a na hladině po sobě zanechala pramálo. Takový neúspěch jsem nečekal, nu což, prohra je hořká, hořká asi jako dvě pressa. Tak v nich mám aspoň tu smetanu, která mi snad osladí všechny další pokusy.
Příště se třeba zadaří.
It’s more than a week ago when Apple has introduced new iPad and there is still a lot of articles and discussions about faults of this one. Today my IT teacher of sent me an ipad review from one magazine about an open source. I had to laugh out loud when reading „defficiencies“ of iPad. I didn’t know what the iPad is missing. No ethernet, no DVD drive, no BluRay, no flash, no way how to install another system like Linux or Windows, and many other indispensable things. So, here is my answer. It’s everything you want, it’s iBrick!
Jedno z nejchoulostivějších slov v naší domácnosti je slovo „deska“, možná lépe „desky“. Samozřejmě myslím ty polyvinylchloridové desky, běžnými lidmi označované, jako gramofonové. Nebudu rozebírat, kdo je komu vyhodil. Prostě tu dřív byly a už tu nejsou, ale na přetřes přicházejí minimálně dvakrát měsíčně a jejich ztráta nebo kulantně řečeno konfrontace se směsným odpadem je považována za vůbec největší zlo, které se na naši rodinu kdy sneslo.
Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.
Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.
A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?
Včera jsem oslavil již sedmnácté výročí od dne, kdy jsem se narodil. Nebudu zabíhat do detailů porodu, byl jsem sice jeden z hlavních aktérů, ale moc si toho stejně nepamatuju. Konečně takových situací jsem za život zaznamenal vícero. A nečekejte ani rozprávku o tom, zda to včera opravdu byla oslava či nikoli, kolik lidí odešlo po svých, kolik jich vůbec přišlo, kolik jich miluju a kolik ne.
Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.
Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.
Komentáře