Tato reklama mě dnes přepadla při ranním facebookování a velmi mě zaujala. Nikoli produktem, který propaguje, ale zpracováním. Proč?

1. Text „takže kromě Facebooku můžeš surfovat i všude jinde, kde tě to baví“ mi přijde jednak trochu malý na tak velké reklamní ploše, ale hlavně dost krkolomný a to především spojení „všude jinde“, ze kterého mi běhá mráz po zádech.
2. Hlavní text reklamy, tedy „Půl roku bezstarostně na internetu“ taky není nejšikovnější, protože když se nad ním jen trochu zamyslíte, tak v něm spatříte sdělení „Půl roku bezstarostně a pak až do smrti se spoustou starostí“.

Myslím si, že tak velká společnost jako Telefonica O2 reklamu na facebooku trochu podcenila.

Tento článek jsem si připravoval a promýšlel poměrně dlouho. K jeho napsání mě vedly pouze osobní postřehy a domněnky. Zároveň netvrdím, že si myslím, že to co v článku popisuji se opravdu děje nebo někdy bude dít. Doufám, že vás článek zaujme a přinutí alespoň k chvilkovému zamyšlení.

Už je to docela doba, co jsem přečetl knihu Google Story o tom, jak Sergey Brin a Larry Page rozjížděli firmu Google. Od té doby si o této firmě myslím vesměs jen to nejlepší, ale přesto jsem časem došel k několika konspiračním teoriím, z nichž minimálně jedna určitě stojí za rozvedení.

Do jaké míry Google spoléhá na to, že mu věříme a do jaké míry toho může využít? Googlu dnes svěřujeme spoustu informací a mnohdy si ani neuvědomujeme, nakolik jsou tyto informace citlivé. Je potřeba si uvědomit, že ve chvíli, kdy se stal internet veřejným mediálním prostředkem (přibližně roku 1995), přestala mít slova jako anonymita či soukromí význam. Nic takového již neexistuje.

Lidé každý den pošlou a přijmou desítky e-mailů od svých rodin, kamarádů, zaměstnavatelů nebo třeba obchodních partnerů. E-maily často obsahují faktury, výpisy z účtů, hesla, fotografie, dokumenty a další materiály, které často nejsou určeny třetím osobám. Kromě E-mailů lidé velmi často používají internet k získání informací prakticky jakéhokoliv druhu. K tomu jim pomáhají vyhledávače a různé internetové databáze.

S rozšířením internetu se taky dostalo masivnímu vzniku různých internetových deníčků, zápisníků a blogů, které si zakládají podnikatelé, zahradníci, důchodci i děti bez rozdílu pohlaví. Takové zápisníky pak plní svými zkušenostmi a postřehy ze životů svých i svých blízkých.

Útrobám internetu ale dávno nesvěřujeme jen E-maily a zápisky v našich blozích. Spousta lidí má přes internet sdílené své pracovní poznámky, kalendáře, dokumenty, fotografie či videa z dovolené.

A spousta lidí toto všechno provádí za pomoci firmy Google a jejích služeb. Proč? Protože je skvělé mít vše pod jednou adresou, pod jedním účtem a na jednom místě.

A teď uvedu příklad oné konspirační teorie.

Mladý manažer jménem Pavel dnes přišel z práce domů o něco později než obvykle. Po cestě se totiž zdržel v obchodě, kde si koupil nový telefon s operačním systémem Google Android. Je z něho nadšen a okamžitě ho synchronizuje se svým počítačem a účtem Google. Díky tomu má synchronizovány všechny E-maily, SMS zprávy i kontakty. Po vyzkoušení telefonu otevírá na počítači svou poštovní schránku Google Mail, ve které na něj čeká nepřečtený E-mail s fakturou na 30 000 dolarů za investici do nemovitosti. Tuto fakturu ihned uhradí, načež mu přijde druhý E-mail s potvrzením a třetí E-mail tentokrát od Pavlovy banky, ve kterém je přiložen výpis s aktuálním stavem Pavlova účtu po provedení transakce.

Pavel si poznamená do kalendáře, že se příští týden ve čtvrtek sejde se svým poradcem přes nemovitosti a hned na to se přihlásí do administrace svého blogu Blogger, kde odepíše na komentáře svým čtenářům a napíše nový článek o tom, do čeho že to právě investoval 30 000 dolarů. Po dopsání překontroluje svoji poštovní schránku, do které mezi tím dorazily dva E-maily.

První E-mail je od jeho kolegy s prosbou o zaslání tabulek s transakcemi jejich firmy za poslední dva kvartály. Pavel tedy otevře aplikaci Google desktop search a patřičné tabulky bleskově vyhledá na disku svého počítače. Přepne se zpátky do okna svého prohlížeče Google Chrome a tabulky nahraje na účet Google Docs a kolegovi pošle pouze pozvánku ke sdílení těchto tabulek.

Druhý E-mail je od Pavlovy přítelkyně a je v něm několik odkazů na videa YouTube s Pavlovi neznámou kapelou, která se velmi líbí jeho přítelkyni. Pavel se na videa podívá a ihned zadává do Googlu jejich název a po chvíli hledání si objednává album, které okamžitě platí kreditní kartou online přes Google Checkout. Pak se vrátí k přijatému E-mailu a odepíše přítelkyni, že pro ni má překvapení a že bude mít jistě radost.

Poté si pustil ještě několik videí na YouTube a šel spát.

Ten den se od ostatních Pavlových dnů lišil snad jen tím, že si koupil nový telefon. Jinak byl ten den téměř totožný se všemi ostatními dny Pavlova života – a ne jen Pavlova.

A teď si to přeberte.

Google má přístup k veškeré Pavlově poště, takže ví, co a s kým si Pavel píše, ví, co Pavel vyhledává, ví, do čeho investuje a jak velké peníze, ví, kolik má Pavel na účtu, ví, komu Pavel telefonuje a komu píše, díky GPS čipu v Pavlově telefonu taky ví, kde Pavel právě je, díky kalendáři ví, co, kdy a kde Pavel dělá, ví, jakou hudbu Pavel poslouchá, ví, co má Pavel na disku svého počítače a díky zpětné vazbě prohlížeče Chrome ví o všem, co Pavel na počítači dělá, zná číslo Pavlových platebních karet i číslo bankovního účtu a ví, jak prosperuje Pavlova firma. Když si k tomu ještě připočtete, že tyto informace může Google shromažďovat a vyhodnocovat za delší období, tak vám vyjde, že Google toho o Pavlovi ví nejspíš víc než Pavlova rodina a přátelé. Pavel totiž stejně jako miliony lidí na celém světě věřil firmě s fajn logem a dvěma miliardáři v čele.

K čemu všemu může Google tyto informace použít? Nebo už je používá? Co když obří servery Googlu slouží k vytvoření dokonalé databáze, ve které bude jednoho dne popsán do posledního detailu každý z nás?

• Já: Prosím? Martin Mooz.
• Operátorka: U telefonu firma XY s.r.o., přeji příjemný den. Mohu se vás bleskově zeptat na několik otázek do výzkumu na téma spánek a tělesné zdraví?
• Já: Hned v úvodu jste udělala 2 chyby – za prvé: příjemný den a za druhé: spánek – oboje jste mi totiž právě přerušila.
• Operátorka: Aha, nemáte tedy zájem zúčastnit se průzkumu?
• Já: Vypadám snad na to? Nashledanou.

Přijde mi na hlavu postavené volat někomu v pondělí dopoledne domů. Vždyť za normálních okolností je tou dobou každý v práci nebo ve škole, a pokud není, tak má nejspíš dovolenou, prázdniny nebo je nemocný a to rozhodně nejsou situace, během kterých by byl ochotný odpovídat na nějaký výzkum.
Aspoň já to tak vidím. Co si o tom myslíte Vy?

Otevřel jsem svou hudební sbírku, ale nikde nic. Nechápu to. Beru na vědomí, že je to velká ostuda. Další zastávka byla na YouTube, kde jsem sice pochodil, ale jak už to tak u YouTube bývá, dostal jsem jen mizernou kvalitu. Pokračoval jsem na různá warezácká doupata, ale nikde nic. Už v tom asi neumím hledat nebo nikdo z oněch míst nesdílí můj hudební vkus. Co dál? Zkusil jsem Bontonland. Fajn. Album mají skladem, ale termín dodání je za 4 dny. To je moc.

V tom jsem zahlédl světlo na konci tunelu. Sotva jsem lapal po dechu, ale zvládl jsem vyťukat do adresního řádku beatport.com. Heuréka. Celé album je zde okamžitě ke stažení. Stačilo zadat číslo kreditní karty a pár dalších údajů a je to! Vybral jsem si formát MP3 (320kbps) a track si během půl minuty stáhnul. Legálně a levně. Skvělý pocit.

… Let’s make the world blind!
Let’s make the Word dumb!
Refresh your mind, refresh your mind!…

Dejme tomu, že naším produktem je nový komunitní web (já vím, s těmi se teď roztrhl pytel, ale do mého modelu se hodí), který se zaměřuje na okruh lidí ve věku od 7 do 50 let s tím, že pro každou věkovou skupinu lidí nabízí jiné portfolio služeb. Takhle rozsáhlou věkovou skupinu asi jen těžko nalákáte na jeden billboard a jednu reklamu v novinách. Musíte vytvořit bannery a spoty zaměřené vždy jen na určitou část potencionálních návštěvníků a ty pak zobrazit v patřičných mediích – je logické, že 13tiletou dívku, která poslouchá Tokio Hotel sotva osloví reklama v Lidových Novinách v rubrice Ekonomika.

Pro koho a kam

• 7-11 let – věková skupina, která se k reklamě staví poměrně neutrálně a tak je dost těžké ji zaujmout. Nejlepší bude spoléhat na doporučení unešených rodičů nebo starších sourozenců/kamarádů. Reklama je možná v dětských časopisech, ale je zbytečně drahá a malého čtenáře stejně neosloví.
• 12-15 let – Reklama v časopisech (abc, Bravo,…), reklama ve vysílání TV Óčko v době od 14.00 do 18.00
• 16-19 let – Reklama v časopisech (Filter, BBarák, Svět mobilů,…), reklama ve vysílání TV Óčko v době od 18.00 do 23.00, reklama na serverech typu líbímseti.cz
• 20-25 let – Reklama v časopisech (Respekt, Filter,…)
• 26-50 let – Reklama v novinách a na informačních serverech (iDNES.cz, Aktuálně.cz,…)

Ceny

Cena je u reklamy v médiích dost vysoká a proto si jen málo který začínající projekt může dovolit takové pokrytí.

• Denní tisk – celá strana – 300 až 600 tisíc Kč
• Časopisy – celá strana – přibližně 100 tisíc Kč
• Informační servery – banner 250×250 obrázkových bodů – 150 – 500 tisíc Kč na týden
• Reklama ve vysílání TV Óčko – čas 15.00 až 23.00 – 8 tisíc Kč

Vyjmenoval jsem pouze média, u kterých se cena dá zjistit. Je tu samozřejmě spousta dalších možností, např. reklamní spot ve večerním vysílání TV Nova může stát i několik set tisíc Kč.

Začalo to před pár měsíci, kdy jsem si uvědomil, že kurz dolaru klesá a klesat ještě bude a že se ten nákup ze států prostě vyplatí. Původně jsem se rozmýšlel mezi iPody Nano 8GB a Classic 80GB. Nic jiného jsem nechtěl, protože iPod se mi vždy líbil a říkal jsem si, že když už si mám něco nechat dovézt z Ameriky, tak ať to stojí za to.

Pak jsem si ale všiml na nějakém zahraničním serveru recenze nové generace přehrávačů Zune od Microsoftu a ty se mi začali docela zamlouvat. Oproti iPodu mě lákala o 20USD nižší cena a především fakt, že iPod se (sice podstatně dráž) dá koupit běžně i v Čechách, kdežto Zune je „USA & Canada Only“.

Designu iPodu nemohu téměř nic vytknout. Jak Zune tak iPod mi přijdou sexy. Problém iPodu je v použitém materiálu zadní strany, která je pochromovaná a pokud ji neopatříte fólii nebo ochranné pouzdro, tak se zrcadlově čistá plocha promění během několika okamžiků v něco, co připomíná zamrzlý rybník po odehrání vesnického hokejového duelu. V tomto ohledu je na tom Zune mnohem líp, protože má záda z docela drsného, tmavě šedého hliníku. Když tedy nechám design jako věc názoru, tak zpracováním vede spíš Zune, který má navíc skleněný kryt displeje na rozdíl od plastu u iPodu.

Oba přehrávače mají dost unikátní způsob ovládání. iPod se ovládá pomocí dotykového kroužku, po jehož povrchu jezdíte prstem dokola a klávesy uprostřed kruhu. Zune má dvě tlačítka – play/pause a klávesu pro vracení o úroveň zpět, dále pak vystouplou navigační klávesu s potvrzovacím středem, jejíž povrch je proveden jako touchpad na notebooku. Zde je to otázka zvyku, jelikož obě řešení jsou dostatečně kvalitně provedena.

Jediná funkce, kterou má Zune navíc oproti iPodu (a vlastně i všem ostatním přehrávačům) je Wifi, které snadno nahradí synchronizační kabel a od Microsoftu je výtečný tah.

Rozhodně to není tak, že bych odmítal iPod a vyzdvihal Zune. Jen mě lákalo poznat něco nového, s čím se běžně nesetkám. Se Zunem jsem velmi spokojený a mohu ho vřele doporučit. Jen dodávaná sluchátka jsou naprosto nepoužitelná, ale to je u iPodu podobné a počítá se s tím, že si koupíte lepší model.

Zítra jedem do Prahy podpořit kapelu nantokanaru ve finále soutěže Jack Daniels Music. Ve finále proti nim vystoupí Project Insane a jako hosti budou hrát Sunshine a Atari Terror. nantokanaru vystoupí ve 21.00 a Sunshine začínají ve 23.00. Sestřih z večera bude navíc odvysílán ve 23.00 na ČT 2 v Noci s Andělem. Takže určitě přijďte nebo se aspoň koukněte a pošlete nějaký ten hlas.

K vítězství nantokanaru můžete přispět Vašemi SMS, které posílejte na číslo 9061107 s textem JACK 2 (cena jedné SMS je 7kč a limit neomezený). Pokud chcete, aby Vaše SMS byla slosovatelná (cenou je víkendový pobyt v USA společně s nantokanaru) připojte písmeno B. Správná soutěžní SMS tedy bude JACK(mezera)2(mezera)B.

Kdy: 1.března od 20:00

Kde: v pražském klubu abaton

Kdo: Sunshine, nantokanaru, Project Insane, Atari Terror

Weby:

• www.nantokanaru.cz
• http://bandzone.cz/nantokanaru

České kolo této soutěže mi připadá jako naprostý paskvil a to hned z několika důvodů. Tím hlavním je česká televize, která neumí udělat žádnou show, která by mě dostala alespoň trochu do varu. Dále je mezi Čechy všeobecně dost málo interpretů, kteří by mohli měřit své síly s konkurencí třeba z Velké Británie a zároveň se odhodlali pro účast právě v takovéto soutěži. A především se v drtivé většině případů rozchází můj hudební vkus se vkusem cílové skupiny této soutěže, tedy s lidmi, kteří jsou ochotni poslat svůj hlas.

Z naší letošní účasti bych pozvednul především Ivu Frühlingovou, kterou si rád poslechu, už od dob, kdy vydala své první album Litvinov. Gipsy.CZ byste sice v mé hudební knihovně hledali marně, ale přesto si myslím, že se do soutěže hodí. Skupinu Le Monde osobně neznám, ale z jejich představené písně mi přišlo, jako by se jednalo o mix černošského rapu, hraničícího s crunkem a dost „suchého“ r’n’b, takže „So bad“. Se skupinou Toxique jsem se setkal dosud úplně poprvé a jejich hudba se mi docela zalíbila, přijdou mi vkusní a zajímaví. L.B.P nehodnotím ani kladně, ani záporně. Účast Dana Nekonečného mi přišla jako vydařený vtip. Sámer Issa, kterého jinak nemusím, mi letos nijak nevadil. Pražské Temperamento jako bych neslyšel, protože nemám slov pro popsání jejich velmi podprůměrného výkonu. Čechomor sice taky úplně neposlouchám, ale jejich hudbu mám rád, bohužel si myslím, že je to hudba, která by se měla držet pouze na našem území a ven by neměla ani přes Schengen. Úplně na konec jsem si nechal mladou zpěvačku Terezu Kerndlovou, kterou jedinou jsem vyloženě nechtěl vidět v semifinále. Stalo se a já s tím nic nenadělám. Terezina hudba a obzvlášť její poslední album se mi nelíbí a myslím, že Evropě nemá co říct, takže počítám s tím, že letos naše země dopadne podobně nezdárně, jako loni.