Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.

Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.

A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?

Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.

Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.

Jak jsem psal již dříve, měl jsem zapůjčený nový iPod Nano zaúčelem recenze. Recenzi si nyní můžete přečíst na AVmania.cz.

Od úterka mám doma k testování nejnovější verzi iPodu Nano. Zítra ho jdu vrátit a tak jsem udělal pár fotek na závěr, takže kdo se nemůže dočkat celé recenze, má možnost alespoň trochu se vžít do mé kůže a představit si jaké asi bylo mít tuhle mršku doma. Neděste se barvy, tu jsem si nevybral i když nepopírám, že se mi nelíbí.

Po detailním prozkoumání obou modelů jsem zjistil, že zcela jistě pocházejí ze stejné linky, jelikož se neliší ani v jediném milimetru. Rozdíl je pouze v kabelu, který je u Creative EP-630 o cca 10cm delší a v zakončení Jacku – u Sennheiser CX300 je do L a u Creative EP-630 klasický rovný. K oběma modelům dostanete celkem 3 sady gumových nástavců ve velikostech S, M, L a skromný návod. Žádná pouzdra nebo podobné věci, na které jste zvyklí z dražších modelů se tu nekonají.

Po stránce zpracování a designu jsou sluchátka natolik shodná, že nebýt na zadní straně „špuntu“ logo výrobce, tak nepoznáte rozdíl. Jestli pak i stejně hrají?
Reprodukční test jsem začal v nízkém frekvenčním pásu u Drum and Bassových tracků a pokračoval jsem přes rockové kytarovky až k vážné hudbě hrané na smyčcové nástroje.

U rockových a hip-hopových skladeb jsem byl velmi překvapen nad kvalitou Creative EP-630, která hrála srovnatelně se Sennheiser CX300 a já nepoznal sebemenší rozdíl. Rozdíl byl však znatelný u D’n’B setů, kde Sennheiser CX300 podávala mnohem čistější a příjemnější zvuk než Creative EP-630, která zněla dost ploše. U výšek byly opět Creative EP-630 malinko za Sennheiser CX300, ale rozdíl již nebyl tak markantní jako u hlubokých tónů.

Po cca hodině poslouchání už pro mne byl rozdíl znatelnější. Na obou modelech sluchátek jsem si poslechl poslední album Coldplay přímo z CD a musím říct, že reprodukce Sennheiser CX300 je o poznání živější a věrnější než u Creative EP-630.

Nevím co říct závěrem, každá sluchátka jsou pro někoho jiného. Já osobně bych asi Creative EP-630 dlouhodobě nepoužíval, ale pokud neopliváte MP3 přehrávačem valné kvality a hledáte jen náhradu za obyčejná plastová sluchátka, tak s tímto modelem nešlápnete vedle.

K výčtu funkcí iPodu Shuffle nemám jedinou výtku, Shuffle je přesně tím, čím je a na nic si nehraje. Má jednoduchý hliníkový design a minimum ovládacích prvků. Shuffle jsem si chtěl především vyzkoušet, protože mi přijde jako ideální přehrávač na pláž, do lesa nebo na sport. Na ostatní přehrávání mám stále Zune .

Nějak už nevím co víc napsat. iPod Shuffle se totiž moc popsat nedá, tak vám aspoň ukážu, jak vypadá ve srovnání s MS Zune 8GB.

iPod Shuffle vs. Microsoft Zune

iPod Shuffle

iPod Shuffle v synchronizační kolébce

iPod Shuffle - obsah balení

Otevřel jsem svou hudební sbírku, ale nikde nic. Nechápu to. Beru na vědomí, že je to velká ostuda. Další zastávka byla na YouTube, kde jsem sice pochodil, ale jak už to tak u YouTube bývá, dostal jsem jen mizernou kvalitu. Pokračoval jsem na různá warezácká doupata, ale nikde nic. Už v tom asi neumím hledat nebo nikdo z oněch míst nesdílí můj hudební vkus. Co dál? Zkusil jsem Bontonland. Fajn. Album mají skladem, ale termín dodání je za 4 dny. To je moc.

V tom jsem zahlédl světlo na konci tunelu. Sotva jsem lapal po dechu, ale zvládl jsem vyťukat do adresního řádku beatport.com. Heuréka. Celé album je zde okamžitě ke stažení. Stačilo zadat číslo kreditní karty a pár dalších údajů a je to! Vybral jsem si formát MP3 (320kbps) a track si během půl minuty stáhnul. Legálně a levně. Skvělý pocit.

… Let’s make the world blind!
Let’s make the Word dumb!
Refresh your mind, refresh your mind!…