Jedno z nejchoulostivějších slov v naší domácnosti je slovo „deska“, možná lépe „desky“. Samozřejmě myslím ty polyvinylchloridové desky, běžnými lidmi označované, jako gramofonové. Nebudu rozebírat, kdo je komu vyhodil. Prostě tu dřív byly a už tu nejsou, ale na přetřes přicházejí minimálně dvakrát měsíčně a jejich ztráta nebo kulantně řečeno konfrontace se směsným odpadem je považována za vůbec největší zlo, které se na naši rodinu kdy sneslo.
Nedávno jsem přemýšlel, co z mého aktuálního skromného vlastnictví bych chtěl za dvacet třicet let mít a rozhodně bych nechtěl, aby mi to někdo vyhodil, byť by se na to prášilo nebo to kdesi na půdě pomočovaly kočky. Dost mě překvapilo, že i přestože jsem dítě kapitalismem odchované, s mírně materialistickými sklony, tak většina toho, co mám pro mě má do budoucna pomíjivou hodnotu.
Vlastně asi největší hodnotu pro mě mají knížky a právě ty desky, tedy spíš kompakty. Zvláštní slovo. Deska zní líp, to nepochybně, ale bohužel jsem se narodil v poslední dekádě předchozího milénia, což jak jistě víte, byla doba, kdy na dveře klepaly první mp3 soubory a gramofon měl doma už jen málokdo. Takže jsem gramofon nikdy neměl a logicky ani žádnou desku, opravdovou vinylovou. Ale cédéčka mám rád a rád si je kupuju, obzvlášť starší kousky „do sbírky“. Teď mě napadá, sdílí vůbec někdo tuhle mou polykarbonátovou fetiš? Obecně asi nejvíc pyšný jsem na OK Computer od Radiohead, který jsem si dovezl z Anglie. Pořád mi ale chybí strašně moc must have alb.
A poslední věc, kterou bych rád měl i za třicet let vedle sbírky hudby a knih? Fotky, obrázky, povídky, dopisy,… však to znáte. Toť vše. Opravdu mě nenapadlo nic dalšího. A co je vaše nedotknutelné vlastnictví?
Včera jsem oslavil již sedmnácté výročí od dne, kdy jsem se narodil. Nebudu zabíhat do detailů porodu, byl jsem sice jeden z hlavních aktérů, ale moc si toho stejně nepamatuju. Konečně takových situací jsem za život zaznamenal vícero. A nečekejte ani rozprávku o tom, zda to včera opravdu byla oslava či nikoli, kolik lidí odešlo po svých, kolik jich vůbec přišlo, kolik jich miluju a kolik ne.
Chci totiž mluvit – tedy vlastně psát o zajímavosti, které jsem si v rámci včerejška všiml. Minimálně troje (víc dozadu už se mi nechce vzpomínat, byl sem ještě capart) poslední narozeniny jsem strávil s jinou. A nemyslete, nebylo to nic letmého. Zahrnuje to vše od postele až po koupelnu. Letos se dokonce přidala i máma. O kterých je řeč? Na tu z roku 2008 vzpomínám do dnes. Často jsem s ní v kontaktu a patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Ta loňská mě bavila opravdu hodně, což dokazuje i to, že se mnou vydržela snad půl roku a čekal jsem na ni několik let. V žebříčku oblíbenosti se též těší vysoké příčce. A ta letošní? Ta mi udělala ze všech největší radost, těšil jsem se na ni sedm let a ona přišla v den mých narozenin. Přesně taková, jak se mi snilo. V americkém filmu by tomu nejspíš říkali osudové setkání nebo tak nějak.
Omlouvám se, že vás stále napínám, ale baví mě to. Je tu totiž se mnou a užíváme si to spolu. Ale rád je mám opravdu všechny a nemyslete, že některou víc, konkrétně jsou to tedy za rok 2008 Radiohead – In Rainbows, za rok 2009 Portishead – Third a letos samozřejmě Massive Attack – Heligoland.
Jako velký hudbofil se vcelku často setkávám s otázkou, jakouže hudbu mám nejradši. Na tuto otázku odpovídám vždy podle aktuálního rozpoložení – někdy konkrétně, někdy obecně, někdy výmluvně, ale málokdy pravdivě.
Co že to mám nejradši za hudbu? Ne, není to ani rock, ani folk. Ani Radiohead, ani Coldplay a dokonce ani Beatles. Mám je všechny rád, ale přeci existuje jeden interpret, kterého mám radši. Nevydal sice žádnou desku a s tou tvorbou to má vůbec trochu na štíru, ale to hravě doženou jeho cover verze, ať už známých či neznámých skladeb.
Ti, co mě znají osobně už jistě tuší. Ano, je to můj táta. Ten, který mě naučil poslouchat a poznávat hudbu. Od malička mi hrával a zpíval před spaním, a i když jsem uměl sotva mluvit, tak mi ty tóny utkvěly v hlavě a když jsem je pak o několik let později slyšel v reprodukci nějakého rádia, tak mi byly víc než povědomé.
Všechny ty mně z dětství známé písničky mají ale v originále jednu chybu. Jsou horší, než v tátově podání. Neumím to vysvětlit a nejspíš se mnou nebudete souhlasit, ale po důkladném poslechu všech těch Nohaviců, Plíhalů, Rédlů, Lennonů, Voxů a Oldfieldů mi v jejich skladbách něco chybí, chybí mi v nich to, co do nich dává můj táta.
Nic proti zmíněným hudebníkům, moc rád je poslouchám, ale schválně až někdy budete mít cestu kolem, zastavte se na koncert mého táty. Nehraje často, nehraje pravidelně, ale hraje rád a až vám někdy dítě nebude chtít usnout, tak věřte, že Plíhalova Pohádka v podání Pavla Mooze ho uspí zaručeně.
Seznamáci spustili beta verzi nového počasí, tu najdete na http://beta.pocasi.cz. Podle mě nevypadá zle. To se ovšem nedá říct o počasí venku. Je tam podzim se vším všudy, tedy i s tou strašnou zimou a nudou tady ve škole. No a jak tak koukám z okna do toho pošmourna venku, vybavuje se mi písnička Karma Police od Radiohead. Rozhodně doporučuju pustit. Postnul bych odkaz, ale píšu z mobilu a víte jak to má iphone s copy and paste.
BTW: učitel angličtiny nás právě nazval bandou debilů.
Jak jsem psal již dříve, měl jsem zapůjčený nový iPod Nano zaúčelem recenze. Recenzi si nyní můžete přečíst na AVmania.cz.
Komentáře