Ještě před půl rokem jsem byl zarytý slalomář, ale loni ke konci roku jsem měl možnost vyzkoušet si perfektní lyže na obří slalom a neodolal jsem. Původní záměr byl, mít oba páry lyží a střídat je podle terénu, podle počasí a podle nálady, ale teď mi začíná docházet, že delší oblouk a mnohem větší rychlost na „obřačkách“ mě baví víc než jízda na „slalomkách“. Rozdíl není úplně markantní a na slalom jsem rozhodně nezanevřel, jenom už vím, že rychlost mě baví víc.
Na nových lyžích (konkrétně Atomic RACE GS12) se mi taky líbí, že jsou hodně těžké a tvrdé (rozumějte těžší a tvrdší než mé druhé lyže – Atomic RACE SL9). A proč? Inu, proto, že na starší lyže jsem si již dokonale zvykl a přizpůsobil jim svou jízdu, zatímco na nové si stále zvykám a stále cítím, že lyže překračují mé schopnosti a já tak mám co zlepšovat.
O lyžování jsem už dlouho nepsal a tak jsem se chtěl podělit o mé pocity ze zmíněné změny. Kdyby vás třeba zajímalo, proč o tom píšu právě teď, tak je to proto, že jsem dnes zažil perfektní sex se sjezdovkou a dokonce ne jednou. Už třetí den si totiž užívám desítky kilometrů skvěle upraveného sněhu v kombinaci s krásným počasím. Myslím si, že ať jsi lyžař nebo sáňkař, tak z tohohle se uděláš:
BTW: tohle je první dovolená, kdy s sebou mám vědomě pouze mobil v roli foťáku a vyhovuje mi to 
Od úterka mám doma k testování nejnovější verzi iPodu Nano. Zítra ho jdu vrátit a tak jsem udělal pár fotek na závěr, takže kdo se nemůže dočkat celé recenze, má možnost alespoň trochu se vžít do mé kůže a představit si jaké asi bylo mít tuhle mršku doma. Neděste se barvy, tu jsem si nevybral i když nepopírám, že se mi nelíbí.
Byl jsem znásilněn! Ve 3 hodiny ráno ze soboty na neděli mě opíchala ze zadu. Ještě teď to bolí. Zajímá vás, jak se to stalo? No asi nějak takhle – někdy po jedné hodině ranní místního času jsem (jako skoro každý večer touhle dobou) uléhal do postele spolu s další epizodou aktuálně sledovaného seriálu. Těžko říct, kdy se dostala do mého pokoje, ale pravděpodobně chvíli po tom, co jsem usnul. Chvíli po třetí hodině jsem se vzbudil s nepopsatelným pocitem bolesti v zádech, nechápal jsem co se děje, nehorázně to bolelo. Když v tom jsem ji spatřil. Klidně si létala po pokoji a bzučela. Zaklel jsem něco ve smyslu dívky na jednu noc (ale podstatně sprostěji), otevřel okno, zavřel dveře a utekl do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem zjistil, že mám na zádech červenou skvrnu o průměru asi 3 centimetry. Byl jsem rozhořčen. Copak si tohle může dovolit? Vtrhne si bez zaklepání a bez předchozího upozornění mě píchá do zad. Zaklel jsem, napil se a pomalu se vydal zpět do pokoje. Mohl jsem si vzít zbraň, ale to mi přišlo dětinské, jestli jsme si to měli vyřídit, tak holýma rukama.
Vešel jsem do pokoje a odměřenými kroky se vydal k posteli, vosa nikde. Několikrát jsem se rozhlédl po pokoji, ale nikde nic. Bojí se, řekl jsem si – však taky má důvod. Rozhodil jsem peřinu, ale vosu tam nenašel. Inu pustil jsem si další epizodu seriálu a pokoušel se usnout. Před čtvrtou ranní už jsem skoro spal, když v tom jsem zavětřil nepřátelský pohyb v oblasti 51 – tedy asi 10 centimetrů před mým obličejem. Pomalu a nepozorovaně jsem rozevřel víčka a proti záři displeje notebooku jasně spatřil obrysy jejího ženského těla – byla urostlá, to se musí nechat. V tu chvíli jsem já byl lovec a ona kořist. Vyčkal jsem na svou chvíli, a jakmile dosedla na můj polštář, přehodil jsem přes ni peřinu a bil do ní hlava nehlava. Když jsem si dostatečně ulevil, opatrně jsem odkryl peřinu. Vylezla. Měla těžké rány po celém těle. Čekala na smrt – na vysvobození. Ale toho jsem jí nedopřál. Za křídla jsem ji vyprostil z místa incidentu a přesunul ji na noční stolek, kde jsem se kochal jejím pomalu přicházejícím skonáním.
S celým případem jsem ještě seznámil inspektora Průšu, který tou dobou pracoval na tajném projektu zániku lidstva za pomoci monome, ovládaného iPhonem. Pustil jsem si tu noc již třetí epizodu seriálu a se svítáním a pocitem vítězství se odebral ke spánku.
Dokumentární foto, pořízené několik okamžiků po smrti.
Dnes jsem si domů donesl malinkou bílou krabičku s šedým jablkem na povrchu. Uvnitř té krabičky se skrývalo malé modré miminko – přesněji iPod. Který? Přece ten nejmenší, iPod Shuffle (3. generace). Vlastně je to pro mě dost symbolická událost, protože je to základní produkt řady přehrávačů Apple iPod a zároveň vůbec můj první Apple produkt.
K výčtu funkcí iPodu Shuffle nemám jedinou výtku, Shuffle je přesně tím, čím je a na nic si nehraje. Má jednoduchý hliníkový design a minimum ovládacích prvků. Shuffle jsem si chtěl především vyzkoušet, protože mi přijde jako ideální přehrávač na pláž, do lesa nebo na sport. Na ostatní přehrávání mám stále Zune .
Nějak už nevím co víc napsat. iPod Shuffle se totiž moc popsat nedá, tak vám aspoň ukážu, jak vypadá ve srovnání s MS Zune 8GB.
iPod Shuffle vs. Microsoft Zune
iPod Shuffle
iPod Shuffle v synchronizační kolébce
iPod Shuffle - obsah balení
K dopadení válečného zločince Radovana Karadžiče nemám co říct. Avšak díky mé loňské návštěvě Bosny a Hercegoviny mám co ukázat. Tuto fotografii jsem zachytil někdy začátkem srpna 2007 v Bosenském významném městě, Mostaru.
Komentáře