Odhodlání je fajn motor a tak jsem se pln optimismu postavil za kuchyňskou linku a začal tvořit. Udělal dvě dvojitá pressa z kvalitní brazilské arabiky, našlehal si smetanu do malé servírovací konvičky, zatajil dech a… a nic. Smetana zajela kamsi hluboko pod kávovou pěnu a na hladině po sobě zanechala pramálo. Takový neúspěch jsem nečekal, nu což, prohra je hořká, hořká asi jako dvě pressa. Tak v nich mám aspoň tu smetanu, která mi snad osladí všechny další pokusy.

Příště se třeba zadaří.

A teď k jádru pudla, inu máma mi před pár měsíci koupila značkové trenky (podle některých, boxerky). To, že jsou značkové zdůrazňuji proto, že od oné značky žádné jiné oblečení nemám a tak si je dobře pamatuji. Měl jsem je na sobě asi třikrát a pak, jakoby zmizely. Několikrát jsem si na ně při ranním oblékání vzpomněl, ale nikdy je nenašel. Tedy vlastně až dnes… Když jsem si po poloprotančeném večeru ve společnosti žen mého života vysvlékal oblek, zjistil jsem, že ty trenky mám na sobě. That’s all folks!

Aha, teď jsem si uvědomil, že není jasné, proč to píšu. Inu, doslechlo se mi již po víceré, že můj nepravidelně aktualizovaný plátek má pravidelné čtenáře. Asi jich nebude moc, ale kromě mého táty je to minimálně ještě táta mé dánské chráněnky. Tímto Vás zdravím pane J. Zdravím samozřejmě i další pravidelné čtenáře, o kterých bohužel nevím.

Teď mě ještě napadá, že ne jen pravidelní čtenáři mi udržují přízeň. Teď je tedy řeč spíše o čtenářkách. Začátkem školního roku se mi stala taková egohladící událost. Totiž, jak jsem se tak potloukal spletitými chodbami našeho studijního ráje, odněkud zespoda zaslechl jsem skoro dětským hláskem „Ty seš Martin, žejo?“. Trochu jsem zalapal po dechu a dal najevo svůj souhlas. Slečna (mám nutkání říct holčička, ale budu gentleman) skoro bez váhání vyhrkla něco jako „máš hezký stránky“ a zmizela někam neznámo kam. Myslím, že mít o 50 let víc, tak nemám do orgasmu daleko. Něco podobného se mi stalo za pár dnů znova, jen to nebyla ta holčička, ale její spolužačka. Přiznejte se, kdo z vás má jedenáctileté čtenářky?

Abych to neprotahoval, kdybyste jo stáli o mou osobu, tak sem tam něco utrousím na svůj foto-cesto-cosi moozlive.com. A kdyby vám i to bylo málo, tak sledujte tvora Martina na adrese tvor.martinmooz.cz nebo si mě najděte ve víru v dnešní době tolik moderních sociálních sítí (neplést se sociálním úřadem, tam mě tak často nepotkáte) nebo již o něco méně moderních nesociálních sítí, tedy těch běžných sítí internetových.

Pseudočlánek mám za sebou a tvůrčí šestinedělí před sebou, tak zase někdy nashle.

Tato reklama mě dnes přepadla při ranním facebookování a velmi mě zaujala. Nikoli produktem, který propaguje, ale zpracováním. Proč?

1. Text „takže kromě Facebooku můžeš surfovat i všude jinde, kde tě to baví“ mi přijde jednak trochu malý na tak velké reklamní ploše, ale hlavně dost krkolomný a to především spojení „všude jinde“, ze kterého mi běhá mráz po zádech.
2. Hlavní text reklamy, tedy „Půl roku bezstarostně na internetu“ taky není nejšikovnější, protože když se nad ním jen trochu zamyslíte, tak v něm spatříte sdělení „Půl roku bezstarostně a pak až do smrti se spoustou starostí“.

Myslím si, že tak velká společnost jako Telefonica O2 reklamu na facebooku trochu podcenila.

Na tethering jsem se těšil už od představení 3.0 někdy na jaře, protože jsem student a náruživý cestovatel, tak neustále pendluji mezi domovem, školou, Brnem, Prahou, Mostem a dalšími místy v republice. No, a jelikož jsem také online boy, tak všude mimo dosah domácí wifi žhavím iPhone a surfuji, fejsbukuji, twittruji a instant mesidžinguji alespoň na něm. Ale ruku na srdce. Internet na iPhone je super, ale na delší a pohodlnější provoz to není. A právě tady nastupuje ta úžasné věc zvaná tethering, díky které se můžu za pomoci iPhonu a Vodafoního EDGE připojit k internetu kdekoliv a kdykoliv i na mém notebooku.

Funguje to skvěle, a přestože mám notebook s Windows, spárování funguje okamžitě a nic se nemusí nikde složitě nastavovat. Stačí jen iPhone připojit přes bluetooth nebo USB kabel a už můžu surfovat.

Funguje to dokonce tak skvěle, že když jsem se dnes ráno probudil, natáhl ruku na notebook, který mám 20cm od hlavy a zjistil, že nejde internet (router v přízemí potřebuje restartovat. Vzdálenost cca 10 metrů a záležitost na půl minuty.), tak místo abych sešel dolů, restartovat ho, radši jsem se připojil právě přes tethering na mém iPhonu. Jsem líný, já vím. Na druhou stranu tu lenost kompenzuji tím, že i když jsem dosud nevylezl z postele a router nerestartoval, tak jsem měl dostatek energie a motivace napsat tento článek.

Zaujalo mě zvláštní chování hráčů (věkový průměr kolem 10ti let), když se dostanou k balónu. Není to tak jen u malých fotbalistů. Všiml jsem si toho i u mých spolužáků při hodině tělocviku a u spousty dalších fotbalem či jiným sportem políbených jedinců. Totiž, když jsou hráči na hřišti, kde není balón, tak jsou naprosto klidní, až apatičtí, ale ve chvíli, kdy se mezi ně dostane balón (nejspíš by stačila i hlávka zelí nebo cokoliv, do čeho se dá kopat), tak začnou pobíhat, skákat, pokřikovat a prostě žít.

Asi na tom nebude nic špatného, jen prostě nic podobného neprožívám, a když v hodině tělocviku profesor vhodí na hřiště míčky, tak stojím dál, jak jsem stál. Myslím, že to bude jakási vyšší závislost, kterou člověk vědomě neovlivní. Chvíli jsem tedy přemýšlel, jakou pochybnou závislostí trpím já. Ani po deseti minutách přemýšlení mě nic nenapadlo, jen jsem si za tu dobu třikrát nebo možná pětkrát zkontroloval poštu a twitter na telefonu…

Na nových lyžích (konkrétně Atomic RACE GS12) se mi taky líbí, že jsou hodně těžké a tvrdé (rozumějte těžší a tvrdší než mé druhé lyže – Atomic RACE SL9). A proč? Inu, proto, že na starší lyže jsem si již dokonale zvykl a přizpůsobil jim svou jízdu, zatímco na nové si stále zvykám a stále cítím, že lyže překračují mé schopnosti a já tak mám co zlepšovat.

O lyžování jsem už dlouho nepsal a tak jsem se chtěl podělit o mé pocity ze zmíněné změny. Kdyby vás třeba zajímalo, proč o tom píšu právě teď, tak je to proto, že jsem dnes zažil perfektní sex se sjezdovkou a dokonce ne jednou. Už třetí den si totiž užívám desítky kilometrů skvěle upraveného sněhu v kombinaci s krásným počasím. Myslím si, že ať jsi lyžař nebo sáňkař, tak z tohohle se uděláš:

BTW: tohle je první dovolená, kdy s sebou mám vědomě pouze mobil v roli foťáku a vyhovuje mi to

Dnes okolo osmé hodiny večerní si mne předvolala rodinná rada, aby mi sdělila, že mě v poslední době skoro vůbec nevidí. Smutné je na tom to, že spolu bydlíme a tak bychom se logicky vidívat měli. Vzal jsem toto sdělení na vědomí a odcestoval zase zpět k sobě – proč odcestoval? Inu když letíte do Ameriky (Austrálie, Afriky, Asie,… vyberte si, co je vám bližší), tak cestujete, ne? No, a protože při takovém cestování obvykle překročíte jedno či více časových pásem, tak je logické, proč označuji můj přesun z přízemí do podkroví, právě jako cestování. Ano, skutečně překračuji časové pásmo. Dřív jsem si toho nevšiml, ale je to tak. Vyplynulo to z toho, že jsem šel před chvílí (cca 22:00) dolů, něco našim říct a oni tvrdě spali. Jenže když jde máma něco říct mě (cca 10:00), tak zase spím já. To vysvětluje právě onen přechod mezi časovými pásmy.

Pravda, zatím jsem nevypozoroval, kolika hodinový časový posun v útrobách našeho domu probíhá, ale to jistě časem přijde.