tekst o nesmrtelnosti blbosti no.21

Když bloger (česky blogař, anglicky blogger)začne psát o úpadku jeho psaní, je to vždycky špatně. Naštěstí jsem se za blogera nikdy moc nepovažoval, takže mě to tíží trochu míň. Nicméně abych řekl pár vět na svou obhajobu. Já psát nepřestal, pořád píšu relativně hojně, jen se má tvorba nesoustředí jen sem.

Aha, teď jsem si uvědomil, že není jasné, proč to píšu. Inu, doslechlo se mi již po víceré, že můj nepravidelně aktualizovaný plátek má pravidelné čtenáře. Asi jich nebude moc, ale kromě mého táty je to minimálně ještě táta mé dánské chráněnky. Tímto Vás zdravím pane J. Zdravím samozřejmě i další pravidelné čtenáře, o kterých bohužel nevím.

Teď mě ještě napadá, že ne jen pravidelní čtenáři mi udržují přízeň. Teď je tedy řeč spíše o čtenářkách. Začátkem školního roku se mi stala taková egohladící událost. Totiž, jak jsem se tak potloukal spletitými chodbami našeho studijního ráje, odněkud zespoda zaslechl jsem skoro dětským hláskem „Ty seš Martin, žejo?“. Trochu jsem zalapal po dechu a dal najevo svůj souhlas. Slečna (mám nutkání říct holčička, ale budu gentleman) skoro bez váhání vyhrkla něco jako „máš hezký stránky“ a zmizela někam neznámo kam. Myslím, že mít o 50 let víc, tak nemám do orgasmu daleko. Něco podobného se mi stalo za pár dnů znova, jen to nebyla ta holčička, ale její spolužačka. Přiznejte se, kdo z vás má jedenáctileté čtenářky?

Abych to neprotahoval, kdybyste jo stáli o mou osobu, tak sem tam něco utrousím na svůj foto-cesto-cosi moozlive.com. A kdyby vám i to bylo málo, tak sledujte tvora Martina na adrese tvor.martinmooz.cz nebo si mě najděte ve víru v dnešní době tolik moderních sociálních sítí (neplést se sociálním úřadem, tam mě tak často nepotkáte) nebo již o něco méně moderních nesociálních sítí, tedy těch běžných sítí internetových.

Pseudočlánek mám za sebou a tvůrčí šestinedělí před sebou, tak zase někdy nashle.