Jako velký hudbofil se vcelku často setkávám s otázkou, jakouže hudbu mám nejradši. Na tuto otázku odpovídám vždy podle aktuálního rozpoložení – někdy konkrétně, někdy obecně, někdy výmluvně, ale málokdy pravdivě.
Co že to mám nejradši za hudbu? Ne, není to ani rock, ani folk. Ani Radiohead, ani Coldplay a dokonce ani Beatles. Mám je všechny rád, ale přeci existuje jeden interpret, kterého mám radši. Nevydal sice žádnou desku a s tou tvorbou to má vůbec trochu na štíru, ale to hravě doženou jeho cover verze, ať už známých či neznámých skladeb.
Ti, co mě znají osobně už jistě tuší. Ano, je to můj táta. Ten, který mě naučil poslouchat a poznávat hudbu. Od malička mi hrával a zpíval před spaním, a i když jsem uměl sotva mluvit, tak mi ty tóny utkvěly v hlavě a když jsem je pak o několik let později slyšel v reprodukci nějakého rádia, tak mi byly víc než povědomé.
Všechny ty mně z dětství známé písničky mají ale v originále jednu chybu. Jsou horší, než v tátově podání. Neumím to vysvětlit a nejspíš se mnou nebudete souhlasit, ale po důkladném poslechu všech těch Nohaviců, Plíhalů, Rédlů, Lennonů, Voxů a Oldfieldů mi v jejich skladbách něco chybí, chybí mi v nich to, co do nich dává můj táta.
Nic proti zmíněným hudebníkům, moc rád je poslouchám, ale schválně až někdy budete mít cestu kolem, zastavte se na koncert mého táty. Nehraje často, nehraje pravidelně, ale hraje rád a až vám někdy dítě nebude chtít usnout, tak věřte, že Plíhalova Pohádka v podání Pavla Mooze ho uspí zaručeně.
Poklona, pane Mooz
Moc hezky napsáno:)