Martin Mooz

Žádný výrazný jatlag se nedostavil. Vlastně ano, ale spíš pozitivní, protože jsem neměl problém vstát v sedm ráno.

Táta si dal svoji ranní whisku, já sprchu a šli jsme se někam najíst. A vzali jsme to hezky po americku, takže Donkin Donuts, dvě koblihy a velký americký pseudokafe.

A s koblihou v ruce rovnou na samotný vrchol New Yorku, povinnost všech povinností, Empire State Building. Tady není moc co popisovat, ale stejně mi to nedá. Zaujalo mě, že na nejvyšší budově New Yorku, ve výšce skoro čtyři sta metrů téměř nefoukalo a samotná budova působí až nečekaně stabilně.

Od ESB jsme šli k Madison Square Garden, další povinnosti každého fanouška hokeje. Takže nic pro mě. Ale tátovi se tam líbilo.

Kde se líbilo mně, bylo Chelsea. Jednak jsme si dali první NYC shopping a já dotlačil taťku k tomu, aby si koupil kalhoty, ale hlavně jsem viděl Hotel Chelsea. Pak jsme zašli na oběd k Thajcům a pak už zase směrem k Central Parku.

Oba jsme si nemohli nechat ujít Dakota forum a hlavně Strawberry Fields, protože ať máte Beatles rádi víc nebo míň, je to prostě krásný místo. Nakonec trochu posezení, trochu poležení a trochu pofocení v Central Parku a hurá domů.

Táta si dal whisku, já sprchu. Plácnul jsem sebou na postel a přemýšlel co teď. Nohy mě bolely jako… jako moc, ale bylo teprve půl šesté a mně se strašně chtělo někam jít. Naštěstí to vyřešil dobrák Tom, který nechal svoji angličtinou nepolíbenou rodinku, která si plete Broadway a Bronx, kdesi v centru Manhattanu a dal si se mnou rande přímo pod Empire State Building. Posbíral jsem peníze a foťák a vydal se na svoji vůbec první samostatnou cestu New Yorkem. Po cestě jsem napsal Terezce na dobrou noc a taky Tomovi, aby na mě počkal u Starbucks. To byla ale chyba, protože pod ESB je hned několik Starbucks. Ale jak známo, ženy mají lepší orientační smysl a tak mě Tom rychle našel.

Asi patnáctkrát jsme se zasmáli tomu, jak je to super, že se takoví blbečci jako my dva, sejdou zrovna v New Yorku a jelikož jsme oba dva fotograficky pozitivní, vydali jsme se o pár bloků dál, do B&H Photo. Do B&H jednak proto, že jsem si chtěl koupit blesk a hlavně taky proto, že Senior Young Primitive Filip Efa Urban mi ten obchod náramně vychvaloval. Cituji: „to je mazec, tam určitě běž, protože tam je to fakt mazec. Všude jsou tam židi a je to mazec. Fakt mazec. Doporučuju.“

Židi tam byli a byl to fakt mazec. Ráj pro fotografy a antisemity.

A jak tak zapadlo slunce a my si s Tomem chrochtali blahem, procházeje zlatavými uličkami, došli jsme přes Times Square a fast food nejmenované značky až ke Grand Central, kde se naše cesty rozešly.

Já doma probudil tátu, dal si sprchu, táta whisku a šli jsme spát.

Nebudu slibovat kdy, ale co nevidět sepíšu moje postřehy z města měst. Tak se mějte a pokud možno mi zachovejte přízeň.

…přeskočím povídání o tom, jak moc úsilí mě to stálo, jak dlouho jsem o tom snil and whatever.
Nejsem z mého okolí první, ani druhý a ani osmatřicátý návštěvník země zaslíbené. Já totiž ještě vůbec nejsem návštěvník země zaslíbené. Právě teď sedím na letišti v Amsterdamu a čekám… a taky si mažu nohu hydratačním krémem na obličej, přesto, že by mě za to Terezka zastřelila, ale prostě to strašně svědí… a taky si čtu krutopřísnou knížku, krutopřísného autora od – mám chuť napsat krutopřísné přítelkyně. A večer. Večer už big apple!

Chtěl jsem to celé nazvat cesta za jablkem a v některém z dalších článků se filozoficky rozepsat o všelijakých hlubokomyslných metaforách, které ono jablko skýtá, ale… Ale vy stejně víte, o jakém jablku je řeč. Zítra anebo prostě hned jak bude o čem psát, slibuju, že něco sepíšu. So, stay tuned.